Tasslovice

Stojíte na poušti a v ruce máte kýbl plný pitné vody. Nedaleko se plazí otrhaný muž, na první pohled je zjevně dehydratovaný. Víte, že vy osobně jste schopni se dostat do "civilizace" v rámci pár hodin a bez vody. Co uděláte?

Ačkoliv je odpověď na první pohled zřejmá, existují lidé, kteří si vymyslí mnoho důvodů, proč by tomu člověku nemohli pomoct. Pro názornost dodávám výčet:

• Jestli je osudem toho muže zemřít, tak stejně zemře. Zasahovat do věcí osudu nemá smysl.


• Proč zrovna tenhle konkrétní muž? Proč ne všichni trpící žízní? Lepší řešení je vylít kyblík vody do pouště. Tak jistě poušť zezelená!


• Nějaký otrhanec mě nikdy nezajímal a zajímat nebude


• Ten člověk si jistě za svoji situaci může sám. Proč ho tahat ze šlamastyky co si sám natropil?


• A je vůbec morální dávat napít cizím lidem na poušti?


• Co když mu tou vodou ublížím? Lepší bude nedělat nic. Jestli opravdu chce, napije se sám.

Ano, i já věřím na "osudovost" veškerého dění ... ale není svádění vlastní neschopnosti na osud poněkud alibistický přístup? A samozřejmě: Bylo by fajn, kdyby poušť zazelenala. A ano. Pokud s tím kyblíkem plným vody budu na ono místo chodit pravidelně a pravidelně ho tam vylévat, zvyšuje se pravděpodobnost toho, že se ono místo opravdu zazelená.

Jenže

Jenže ten muž potřebuje pomoc teď hned. Z iluze zelené Sahary se ještzě nikdo nikdy nenapil.

Baví mě sledovat lidi, co vymýšlejí tisíce důvodů proč nejde pomoct jenom proto, že oni sami jsou líní, cyničtí a sobečtí. A zbožňuju, když slyším ty samé lidi, jak prosí o pomoc, když se přeci jedná o naprosto odlišnou situaci že?

(Například: Co kdyby onen muž byl váš otec?)

A úplně nejvíc mě fascinuje nevymáchaná huba těch kverulantů.

Když už nechci pomoct, tak alespoń držím hubu, ne?

linkuj.cz vybrali.sme.sk